Jedna velká povídková kniha...


,,Doufám,že nikdy nenastane den,kdy...
se samo Menu rozhodne se smazat."

,,Jsem pacifistka,neuznávám násilí."
Při Bleachi: ,,Jo! Do něj,do něj! Dej mu! Zmlať ho už,sakra!"

,,Považuji se za vzorný příklad pro příští generace.
. . .
Pokud se jedná o yaoi."

Aktuálně:

Novinky povídkové knihy:


Připravuje se: 100% Playboy 4.díl (hotovo z 70%)
Možná Kahleet 6.díl -> poslední díl (možná) (hotovo z 0%)
Change me?! It never! 2.díl (hotovo z 45%)

Oznamy: Black Master se pozastavuje, protože ho přepisuju, jelikož jakožto a protože je to je moje první yaoi, který je ke všemu mnohem horší, než jsem si myslela, kýčovitější, nedomyslný a plný chyb a kravin.

Nové básničky:
Oznamy:

Pro zlepšení nálady: Anjel / Tady / Zde

Hudba:

Videa:


Puzzle týdne:



Diplomy: za Sb pro Konan-chan: bude






El. I.

19. září 2012 v 20:20 | Akira |  Elliott


Část I. Zmrzlé elfí město, nádherný zatopený les Oswarck







Duní a duní, poplašné bubny...
Vše je v chaosu a ohni,
neznámý je žhář...
Ze starého dřeva se line dým...
kdysi krásná, Božský rozmar,
kdy uposlechl ho jeden člověk,
duha znamená smlouvu...




Stačilo jen nahlédnout z toho kopce. Odhrnout si vlasy z obličeje a nezapomenout dávno ztracenou a dávno zapomenutou krásu. Tam, kde byly kdysi nádherné lesnaté pláně, zbyly teď pouhé pahýly ohořelých stromů. Jinde byli stromy krásné, ale zcela nahé bez jediného lístečku, mrazivé a bělostné jako spálené tím nejmrazivějším ledem. Přesto byla obloha modrá. Tak modrá, jak jen může za období léta být. Daleko v obzoru v nebesích visely bílé mraky. Byla to kopa nadýchaným mráčků sbíhající se ke slunci jakoby se snažila se co nejvíce vzdálit blížící se temnotě. Seshora byly ztvárněné do tvarů a ze spodu ploché jako by pod každým byla položena plochá neviditelná deska. Dětskýma očima vypadaly jako mnoho a mnoho obrovských bělostných andělských lodí plujících k dalekému východu. Mezi nimi se náhle objevil stín. Stín skutečné lodi. Plula po neviditelném, ale přesto skutečném vzduchu jakoby to byl klidný oceán. Byla tak obrovská a úchvatná. Vypadala být stovky let stará, přesto si zachovávala ladný tvar a krásu, kdysi vyšperkovaných a vyřezavaných míst, chudýma, ale pracovitýma rukama. Kolem ní se linul šedý oblak, který postupně zahaloval sněžně bílé mraky. Východ též postihla temnota. Stará loď se rychle přibližovala. Její kdysi pozlacené velké plachty se vzdouvaly jasným rudým plamenem. Loď byla v plamenech. Pomalu sestupovala a destruktivním ohněm černala. Vysoký stožár praskl, zlomil se a začal padat. Vydal skřípavý zvuk, převrhl se přes příď lodi a dopadl na travnatou zem v malé zahrádce; zázrakem dosud nezničené dlouhou a krvavou válkou, snad starověké kouzlo ji chránilo. Vedle zahrádky stála osamělá a opuštěná chaloupka pokrytá květinami a vedle ní malá lavička. Byla jednodušše stloukaná ze světlého březového dřeva s podsedákem barvy čerstvě na podzim zbarveného listí. Na lavičce seděla malá holčička. Byla vždy sama a často chodívala si sem povídat.
,,Pořád s někým rozmlouvá, říká, že prý ze zvířaty, to by bylo možné, kdyby v tomhle kraji ještě nějaká zbyla, viděl jí někdo třeba mluvit z ptáky? Nebo lesní zvěří? Určitě promlouvá s démony, s démony, co z ničily naši Zem a naši půdu a naše domy." povídá se o ní, tam kde říkali, že je doma. Má být dědička, dědička Velké Země, ale jak, když z té Země nic nezbylo a lid jí nevěří? Byla teprve ve věku, kdy se urozené dívky učí, jak se správně a slušně chovat, učí se číst a psát, pak i počítat, ale více než kdokoliv z přeživších v království tušila, jak velké zlo se děje. Cítila, že tam nepatří, jak lítostivé je, když má pětileté děcko pocit, že nepatří domů. Zhruba třicet metrů od ní dopadl shořelý stožár. Ani se nepohnula. Zvedla k nebi své modré oči. Její tvář byla klidná, ale její oči byly naplnené strachem, neskutečným děsem a nekonečným prázdnem a osamělostí. Smutnýma očima a jakoby v tranzu, němá a přesto mluvící, bez výrazu sledovala hořící loď, jak padá za kopce do velkého zmrzlého moře Oswarcku, kdysi zatopeného lesa elfů; teď z něj zbyly jen úbohé pahýli trčící z ledu, jak tisíce náhrobků. Stačilo jen vyběhnout pár mětrů a viděla by, jak se loď kácí k zemi a tříští se o zledovatělé zbytky stromů a zem. Slyšela ten mohutný hřmot, jak ohořelé dřevo narazilo. Zdálo se jí, jako by se v tu chvíli vzduch kolem ní zatřásl. Něco se změnilo. Uslyšela hlasy a cinkot zbraní. Praskání hromadně lámaných větví se blížilo. Holčička seskočila s lavičky a vedle ní se objevilo malé zvířátko, malá kočička s černým kožíškem a s krvavě rudým diamantem vsazeným v čele.
,,Nighel." všimla si jí, až když se jí chundelaté zvířátko otřelo o nohu. Uslyšela zvuky kopyt, které okamžitě předehnaly blížící se kroky a hlasy. Z lesa vyskočil černý kůň a hnal se k ní. Jezdec se šedou kápí se naklonil, aby ji uchopil za šaty a vzdvihl nahoru na vysokého koně. Zakopla a upadla.
,,Ne!" křikla vystrašená dívenka než uslyšela slabé křupnutí a bolestný výkřik. Odvážila se ohlédnout. Výhled jí zakrýval skoro přes dva metry vysoký černý kočkovitý démon. Kolem něj vyzařovala temná aura. Jeho drápy se třpytily a oči vražedně blyštily. Démon poodstoupil a ohlédl se na ni. V čele měl vsazen rudý drahokam s pozlacenými okraji.
,,Nighel?" zeptala se dívka. Než ale stačila říct něco dalšího, Nighel uskočil, zuby ji uchopil za modrý, přezdobený šat a utíkal s ní za kopce. Tam spatřili trosky Velké lodi. Upustil ji před nimi a zadíval se na ni pronikavýma a hlubokýma očima.
,,Schovej se v troskách za clonami kouře a vyčkávej." slyšela hlas zdálo se odnikud a přesto patřil démonu. Nighel pokýval hlavou a vracel se k pronásledovateli. Skutečně se schovala v troskách, za velkými plechovými dvířky od sklepa. Po chvíli uslyšela hrozný řev, který jí drásal uši. Vytřeštěnýma očima hleděla do tmy a snažila se být, co nejméně viditelná. Ještě chvíli slyšela zvuky boje, řinkot zbraní, hlasů a těžkých kopyt než se zvuk změnil ve dva poslední: tichý zastřený zvuk a hlasitý smrtelný řev. Její obličej předtím, tak klidný byl najednou naplněn strachem. Před očima viděla krev, spousty krve, černé různě tvarované prsteny, démony, krev, lidi, jak prchají před velkým ohněm a zkázou. Poslední obraz bylo tělo mrtvého Nighela. Pronikavě zaječela a vrhla se ze stínu svého úkrytu rovnou do pasti nepřítele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 19. září 2012 v 20:29 | Reagovat

tak to vypadá zajímavě xD já to rozhodně číst budu ;) jen tak dál xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.